Encyklopedie

divadlo

www.bezruci.cz

Divadlo Petra Bezruče

Pod ještě čerstvým novým uměleckým vedením se Bezruči snaží reagovat na problémy konkrétního místa, ve kterém působí - průmyslová aglomerace na pomezí tří států
- a inspirovat se jimi. Vedle klasiky a titulů pro děti divadlo nabízí i české či světové premiéry současných her nebo svérázné či kontroverzní dramatické texty, které se jiným souborům mohou jevit příliš dekadentní, příliš podivné, příliš odvážné. — celý text

První aktivity dnešního Divadla Petra Bezruče spadají do poválečného období roku 1945. Režisér a dramatik Oldřich Daněk, výtvarník Otakar Schindler, herečka Štěpánka Ranošová a další tehdy sestavili recitační pásmo z české poezie "Chléb s ocelí" a uváděli je v bývalém sále Divadla loutek na Masarykově náměstí pod označením Kytice. Profesionální divadlo pro děti a mládež Divadlo mladých pak bylo založeno 1. prosince 1945 pod vedením Karla Dittlera premiérou pohádky "Jak se Honza učil bát". Sídlilo v bývalém Katolickém domě na Přívozské ulici a bylo po deseti letech definitivně označeno za Divadlo Petra Bezruče. — celý text

Divadlo Petra Bezruče — celý text

„Není snadné najít mezi ostravskými divadly svoje vlastní, nikým nezastupitelné místo. „Bezručáci" se odjakživa spojovali s mladým publikem. Tím, že uváděli více současných autorů než jiní, tím, že vytvářeli programově poetiku blízkou tomu druhu vidění světa, které je vlastní především mladé duši bez ohledu na věk, jako by sami nestárli. V suterénním divadelním klubu také nebylo a není vidět povznesené divadelní seniory oblažované zbožnými pohledy obdivovatelů a obdivovatelek, spíše tam příchozí najde v rušné debatě herce spolu s jejich diváky. Jestli je někde v Ostravě místo, kde to v divadle žije, je to právě tento klub." Ladislav Vrchovský

Na přelomu padesátých let se Divadlo Petra Bezruče přestěhovalo do nově postaveného Domu kultury Vítkovice a s příchodem kompletního ročníku AMU z Prahy se na programu začala objevovat i pravidelná večerní představení. Zároveň tu také vznikl kabaret Štafle. A divadlo Petra Bezruče začalo získávat svou výjimečnou pověst nejen u nás, ale i v zahraničí (dvojí zájezd na Bienále v Benátkách i na festival v Bukurešti). Se stále častějšími úspěchy jsou spojována jména jejich tvůrců - zejména režisérů Jana Kačera, Evžena Němce, scénografů Luboše Hrůzy a Oty Schindlera, dramaturga Zdeňka Hedvábného a hudebních skladatelů Petra Mandela a Jana Tošíčka. Divadlu i některým jednotlivcům se dostává významných ocenění jejich činnosti. Vyhraněný umělecký a společenský profil divadla má však za následek i některá perzekuční opatření a občasné zákazy reprízovaní inscenací. Zejména v bouřlivém období kolem roku 1968. Tehdy již - po odchodu skupiny umělců do pražského Činoherního klubu - pokračují v práci se souborem nově angažovaní režiséři Pavel Hradil a Zdeněk Pošíval, výtvarníci Miroslav Melena a Jan Dušek, dramaturg Milan Calábek. Svým osobitým rukopisem obohacuje repertoár poetickými hrami pro děti dramatik a režisér Saša Lichý. I v nově se formující politické a společenské situaci si divadlo nadále buduje svůj specifický profil v intencích moderních trendů vývoje světového divadla. Aktivně se podílí na činnosti Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež Assitej, stále častěji vyjíždí na pohostinská vystoupení v Praze, s úspěchem hraje i v zahraničí (Katovice, Vídeň). To už je v éře působení výrazných uměleckých osobností režisérů Josefa Janíka a Pavla Palouše, scénických výtvarníků Marty Roszkopfové i Otakara Schindlera, z řady dramaturgů pak zejména Martina Velíška, Romana Císaře a dalších. „Bezručáci" získávají tehdy i nejvyšší ocenění celostátního Festivalu Aktualit v Praze (s inscenací hry Daniely Fischerové BÁJ).

„Přeju Divadlu Petra Bezruče, aby při vyslovení jeho jména cítili diváci chvění aspoň takové, jaké cítím při vyslovení jeho jména já. A aby se tak jako já libě ohlíželi za jeho inscenacemi a nedočkavě byli zvědaví na budoucí." Vladimír Hulec

V roce 1990 došlo k podstatné změně. Z velkého divadelního sálu se Divadlo Petra Bezruče přestěhovalo do podstatně skromnějších prostorů. Zásadním požadavkem se tak stal k divadlu studiového typu, s čímž byla posílena nutnost akcentovat netradiční inscenační postupy a tvůrčí ambice koncentrovat na experimentální ověřování co nejintenzivnějšího kontaktu s diváky (kterými se stali především středoškolští studenti). Díky iniciativnímu přístupu uměleckých šéfů
se tento úkol postupně podařilo vyřešit. Každá ze sezón ukládala své „kamínky" do pestrobarevné mozaiky celkového výsledku, dokládajícího úspěšnost úsilí o podchycení a originálního využívání všech trendů i postmoderně uvolněné imaginace v moderním přístupu k vytváření jevištní reality.

Zpočátku to byly osvědčené dosavadní způsoby inscenování modifikované pro bezprostřední kontakt jeviště s hledištěm. Režisér Josef Janík tak přispěl ke vzniku působivých představení
- Glowackého variace na Sofoklovy tragédie z drsného prostředí novodobých „lidí na dně" ANTIGONA V NOVÉM YORKU a známé absurdní grotesky Eugéna Ionesca PLEŠATÁ ZPĚVAČKA. Nově příchozí režisér Václav Klemens se uvedl nastudováním novinky mladého dramatika Davida Drábka HOŘÍCÍ ŽIRAFY. Velice inspirujícím podnětem ke hledání nápaditě originálních způsobů výstavby inscenace se vždy stávalo občasné přizvání Vladimíra Morávka k pohostinským režiím. Ve zmíněném období to bylo rozdováděné pojednání naší národní opery pod názvem DOBŘE PRODANÁ NEVĚSTA.

Původní repertoár byl velmi působivým způsobem obohacen i dalšími přizvanými režiséry. Jiří Nekvasil uvedl křehce poetickou hru STELLA (J.W. Goethe) a slovenský režisér Ondrej Spišák nastudoval s pozoruhodným diváckým ohlasem básnivou jevištní fresku BALADA O ZLODĚJI KONÍ.

„V mém vztahu s Divadlem Petra Bezruče bude už provždy převládat pocit dlouhého a obtížného "namlouvání", které skončilo překvapivě silnou náklonností." Tatjana Lazorčáková

S příchodem režiséra Michala Przebindy z Karlových Varů byl výrazový rejstřík „bezručáckých" inscenací doplněn o další umělecké přístupy, při kterých jsou divácké emoce iniciovány s nápaditou fantazií, provázenou intenzivní korekcí racionalisticky zvažovaných postojů. Z téměř desítky představení, které tu Przebinda do konce devadesátých let nastudoval, byly nejúspěšnější
dvě - strhující NOC TRIBÁDEK (P.O. Enquist) a líbezně roztomilá pohádka pro děti KOCOUREK MODROOČKO. S nefalšovaným úspěchem se rovněž setkala nastudování komedie SLUHA DVOU PÁNŮ a muzikálově zpracované kultovní novely Wiliama Saroyana TRACYHO TYGR
(Jiří Josek - Vlastimil Šmída), tak jak je pro „bezručácké" obecenstvo připravil hostující Jiří Seydler. S mimořádným ohlasem se pak setkalo uvedení Shakespearova HAMLETA v novém překladu Jiřího Joska, který se rovněž ujal režie této proslulé tragédie velkého alžbětince.

„Mám to z Prahy přes rodné Brno do Ostravy daleko. Bez DPB, kam je to pro mne skoro čtyři stovky kilometrů, by mi ale bylo - smutno." J. P. Kříž

V nadcházejícím třetím tisíciletí byla produkce Divadla Petra Bezruče výrazně ovlivněna příchodem výrazné tvůrčí osobnosti režiséra Janusze Klimszy Jeho režijní postupy vycházejí z osobnostně vyhraněné umělecké reflexe společenské problematiky, což se promítá do jevištní reality přes flexibilně uplatňovanou a postmoderně rozvolněnou fantazii. Jím nastudovaná představení pak nesou markantní znaky atraktivně vystavěné scénické události, kde příběh není nejvíce dominujícím prvkem. Se záměrnou eliminací ulpívání na detailech, hyperbolicky nadsazenou a iritující stylizací je tu dosahováno maximálně sugestivního zážitku. Připomeňme zejména až ohromující spontánnost hereckých výkonů ve Williamsově SKLENĚNÉM ZVĚŘINCI, imaginací prostoupenou parafrázi Fadějevova románu pod názvem MLADÁ GARDA V LETECH JUNGLE, Schwabovy PREZIDENTKY, působivě autentické vyznění hry JORDAN.

Profilujícím tématem Klimszovy éry je šokující i fascinující obraz rozkolísaného světa, generačně blízký nekonvenčnímu mladému publiku. V této době dosáhlo Divadlo Petra Bezruče uznání u diváků i odborné kritiky především za tři inscenace: za výše zmiňovaný „Skleněný zvěřinec",
za autentický pohled na tři generace fanoušků Rolling Stones „Ústa Micka Jaggera" Domana Nowakowského v režii Andreje Celińského (2002) a zejména za Dostojevského „Idiota" v režii Sergeje Fedotova, který v hlasování kritiků Divadelních novin o nejlepší českou inscenaci roku 2003 obsadil třetí místo a byl nominován v anketě kritiků časopisu „Svět a divadlo" na cenu Inscenace roku..

„...neznám druhé české divadlo, které by právě v uplynulém desetiletí vyletělo - alespoň v mých očích - tak raketově vzhůru: od průměrného, solidního, ale zaměnitelného regionálního divadla s nevýraznou dramaturgií až k jednomu z nejlepších divadel v republice s originální, nepodbízivou, proti srsti malého českého diváka hladící dramaturgií, vrývavým herectvím, neexhibující režií a s diváky, mladými nejen věkem." Vladimír Just

Po odchodu Januse Klimszy divadlo usilovně hledalo další výraznou tvůrčí osobnost, která by Bezručům poskytla nový, svěží dech. Po sezónním šéfování Norberta Lichého tak v čele Divadla Petra Bezruče stanul mladý režisér Jan Mikulášek. Jeho režie jsou, zejména díky vysoce stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a skvělé práci s výtvarnou i hudební složkou, vysoce ceněny odbornou kritikou. A nejen kritikou, Mikuláškovy první inscenace v DPB - Crimpova STORY a Čechovovy TŘI SESTRY - se staly divácky nejoblíbenějšími inscenacemi sezóny 2005/2006.

» sbalit text

Přílohy encyklopedie

Alternativa TV - Alternativní prostor pro kulturu

Encyklopedie